Život si najde cestu… i po dopadu planetky na konci křídy

Jak je obecně dobře známo, poslední hromadné vymírání v dějinách života na Zemi nastalo na přelomu křídy a paleogénu před 66 miliony let a výsledkem bylo mj. i vyhynutí přibližně tří čtvrtin všech tehdejších druhů. Tuto zásadní událost ve vývoji vyspělého života na Zemi intenzivně zkoumají vědci už mnoho desetiletí.

Jednou ze záhad bylo to, jak rychle se život alespoň ve své nejjednodušší formě dokázal vrátit po impaktu mimozemského tělesa a dalších průvodních jevech této zásadní extinkce. Na tuto otázku se nyní pokusil odpovědět tým vědců, jejichž odborná práce vyšla letošního 21. ledna v periodiku Geology. A na co nového tedy badatelé přišli?

Mikroorganismy klíčem k poznání

Výzkum se zaměřil na mikroskopické planktonní foraminifery (dírkonošce), jednobuněčné organismy s pevnými mineralizovanými schránkami. Prvním dírkonošcem, který se ve fosilním záznamu po katastrofické události objevuje, je druh s krokolomným jménem Parvularugoglobigerina eugubina, který byl objeven i ve vrstvách přímo v oblasti Mexického zálivu.

Dříve bylo na základě mocnosti sedimentu mezi dopadem a prvním výskytem tohoto druhu nepřesně odhadnuto, že zástupci rodu Parvularugoglobigerina se zde poprvé objevili asi 30 000 let po katastrofické události. Tento údaj byl publikován roku 2011 a od té doby byl prakticky bez námitek uznáván jako zatím nejpřesnější údaj svého druhu. Autoři nové studie, jako je například paleoceánograf z Texaské univerzity v Austinu Christopher Lowery, však nyní přišli s překvapivým zpřesněním.

Lowery měřil množství izotopu helia 3, které je na Zemi dopravováno konstantní rychlostí z okolního vesmíru a díky tomu vypočítal, za jak dlouho vznikla vrstva sedimentů s obsahem fosilií foraminifer. Výsledek byl překvapivý, protože původní odhad z roku 2011 přibližně pětinásobně zkrátil!

Ukázal totiž, že první dírkonošci se objevili již asi 6000 let po impaktu kosmického tělesa, což je z geologického hlediska prakticky nepostřehnutelný okamžik. Lowery s kolegy tomuto výsledku nejdříve nevěřil a pokračoval v testování za pomoci údajů z několika dalších lokalit v Itálii, Španělsku a Tunisku, obsahujících mořské sedimenty z hranice K-Pg. Ve všech případech bylo na základě údajů o izotopu hélia 3 možné stanovit, že se nejednalo o desítky, ale pouze o jednotky tisíců let a průměr činil asi 6400 let. To je doba zhruba odpovídající délce trvání lidské civilizace od počátků dynastických civilizací!

Navíc se ukázalo, že v průběhu dalších 1000 až 2000 let se objevilo několik dalších druhů foraminifer a pak již v poměrně krátkém časovém sledu ještě bohatší a rozmanitější společenstva mořských planktonních mikroorganismů.

Rychlé zotavení po katastrofě

Další odborná práce z loňského roku, založená na výzkumu izotopů kyslíku ve fosiliích mikroplanktonu od řeky Brazos v Texasu (vzdálená asi 1300 km od epicentra dopadu) dokonce naznačuje obnovu v řádu pouhých desetiletí po impaktu.

Každopádně se ukazuje, že život je velmi odolný a dokáže se adaptovat i na ty nejhůře představitelné podmínky. Jakmile se po impaktu objevila možnost rekolonizace zdevastovaných oblastí, různé formy života se jí prakticky okamžitě chopily. To nám dává větší naději i pro možnosti obnovy ekosystémů zdevastovaných člověkem.

Je tu ale jedno velké varování. Ani ty nejodolnější formy života totiž nedokážou kolonizovat silně zdevastovaná prostředí dostatečně rychle – při masových vymíráních tato obnova trvala na poměry jinak doslova „raketové“ reakce extrémofilních a dalších organismů relativně velmi pomalu.

Úvodní ilustrace znázorňuje foraminifery v prostředí několik tisíc let po impaktu. Autorem je John Maisano (The University of Texas at Austin Jackson School of Geosciences).